JAK UŽ MĚ UVNITŘ NEZABÍJÍ HADI

Pojďte se mnou chvíli snít. Je léto, nad hlavou modro, slunce pálí. Právě se nacházíme v nádherné krajině chorvatských hor. Šplháme po vysokých kamenech, zatímco se pod námi ztrácí poslední stromy hrající všemi odstíny zelené a před námi se rozprostírá velkolepý kaňon, kde se na kameře proháněl Vinetou, a hned za prvními vrcholky hor vidíme nádherné azuro Jadranu. Naprostá pohádka. Jak byste se cítili? Nadšeně? Trochu zpoceně, ale s radostí v srdci, že jste zvládli celý kopec a užili si taková panoramata? Vděčně, že se můžete obklopit takovou krásou?

Tak to přesně nebyl můj případ. Ani v Paklenici, ani v žádném jiném chorvatském pohoří, dokonce ani v Krkonoších, Jizerkách, Beskydech nebo doma ve městě v trávě za domem. Jediné, co mám s jakýmkoliv takovým zážitkem spojené, je obrovský strach. Tlak na hrudi. Naprostá paralýza. Nechuť udělat další krok, strach, neschopnost se pořádně nadechnout. Mlha v hlavě. Neschopnost prožít jediné zrno radosti. Proč? Protože by tam někde mohl být. Mohl by tam být stočený, natažený na cestě, viset ze stromu, co já vím. Had. Jakýkoliv pohled byť jen na obrázku ve mně vyvolává paralyzující stavy. Hledám tisíce výmluv, abych nemusela na procházku, protože co kdyby tam někde byl. Na cestě na sluníčku se přece často vyhřívají. Nutno podotknout, že jsem ve volné přírodě opravdového hada nikdy neviděla. Zato několik slepýšů. To ani nejsou hadi, ale rozumějte, pro mě jsou to smrtící anakondy. Klidně si lehnu vedle pavouka, ale podívat se na fotku hada? Okamžitě se mi vše sevře a nejsem schopná myslet. Kde se to vzalo ani nevím, jako malé mi to nevadilo.

Typická fotka. Tráva, kameny, vedro. Ideální prostředí pro pěkně stočeného hada, že? Zatímco jeden neohrožený hrdina si procházel Tulove Grede, pro Čechy a Němce známe jako vinetuovský Nugget-tsill, druhý ne-hrdina se zasekl na jednom místě a půl hodiny čekal, až se první vrátí, aby mohli společně k autu, protože tam mohl být had na každém rohu. Spoiler: Nebyl tam ani jeden. Ani jeden. A stejně tak ani jeden zážitek z vyhlídky na kamenech.

A pak se jednoho dne ocitám na podzimním kurzu EFT - techniky emoční svobody, kam mě přivádí úplně jiný záměr. Postupně ale svoji fóbii vytahuji. Už po prvním ťukání se mi ulevuje. Pořád bych sama do rozpálených kopců nešla, ale pocit sevření na hrudi i v žaludku je zaručeně menší. A tak si hady beru jako domácí úkol před dalším setkáním. A zase se o kousek uleví a strach odejde. Jen tím, že si dám záměr a poťukávám na energetické body v těle. Najednou už můžu sama na procházku i k rozpáleným kamenům, kde se často vyhřívají.

Miluji je? Ne. Chci je v přírodě vidět? Ne. Netoužím po tom, ale je mi to vlastně úplně jedno. Žádné sevření, žádná paralýza. Prostě tam jsou. Za pár čištění nebo "vyťukávání" jsem se posunula k tomu, že už nekřičím, když vidím slepýše. Jsem schopná se zastavit, prohlédnout si ho nebo ho prostě flegmaticky obejít. Když na mě vyskočí na socsítích na nějakém videu, nevřeštím a neodhazuji mobil.

Před dvěma měsíci jsem se sama vydala na putování po jižní Moravě trasou svatojakubské cesty. Nikdo mi předem neřekl, že půjdu většinu času místy, kde bych JE ve svých nejčernějších a nejhadovatějších scénářích čekala. A nikde ani noha, která by je přede mnou vyplašila, aby se odplazili do houští. Vidíte, takové bohatství vzít si na záda krosnu a jen tak jít nádhernou českou přírodou, a já bych dříve jako blbeček seděla doma, protože co kdybych na ně náhodou narazila. Prostě jsem šla a vůbec to neřešila. Za celou cestu jsem potkala jednoho slepýše.

Možná se v tom také poznáváte a když to čtete, připadáte si směšně. Dovolujete strachu, aby vás paralyzoval, přitom pravděpodobnost, že na hada nataženého na cestě běžně narazíte, je celkem nízká. A možná můj had je váš pavouk, pes nebo řízení auta. Ať je to co je to, věřte, že se svým strachem můžete pracovat a zažít ten slastný pocit úlevy a vnitřního klidu.

A pokud vás metoda EFT zajímá více, koukněte na vitadux.cz/eft