Pěšky do Santiaga de Compostela ČÁST DRUHÁ - Cesta, která učí

Věřím, že kromě zážitku v podobě stovek nachozených kilometrů umí tyhle cesty člověka hodně naučit a někam posunout. Lekcí je pomalu stejně jako důvodů, proč Camino vůbec jít. Je jich hodně. Co člověk, to jiný důvod:

• Mám na to.

• Chci zkusit, jestli na to mám.

• Je to super zážitek.

• Miluji chození.

• Chci si vyčistit hlavu.

• Chci se více poznat.

• Potřebuji se s něčím vyrovnat - změna, ztráta...

• a dalších asi 200 000 důvodů, protože zhruba tolik lidí se každoročně vydává na cestu.

Asi každý si na cestě postupně uvědomí, jak málo k životu stačí. Nikdy předtím mi nedošlo, kolik zbytečností doma mám, dokud jsem nešla alespoň pár dní s krosnou na zádech. Tam si totiž každý, kdo někam vyrazí, nese celý svůj život. Kartáček na zuby, náhradní ponožky, možná spacák a stan. Vodu. Víc nepotřebuje, protože všude všechno je. Opravdu není nutné táhnout s sebou čisté oblečení na každý den, kilo pracího prášku a řasenku. Dokonce i parfém může zůstat doma. Poutníci, kteří celé dny jen jdou, prostě smrdí. No. Potí se a lepí se na ně prach. Večer se nemohou rozhodnout, jestli se tak opálili, nebo jen mají tak špinavé nohy. A víte co? Je to úplně jedno. Je úplně jedno, že nejste svěží a trochu zaváníte. K přežití na cestě stačí jen pár základních věcí. A v životě toho nepotřebujeme o moc více.

Někdy sníme o tom, jaké bychom chtěli nové auto, jak velký bazén má být na zahradě u luxusního domu, možná si přejeme šatnu velkou jako pokoj narvanou oblečením. Přitom na cestě člověk pochopí, že vše, co potřebuje, se mu vejde do krosny. Není nic, co bych postrádala. Hotel s výhledem na moře a all-inclusive? Ne, děkuji, mně stačí lavička ve stínu a láhev vychlazené vody. Važme si všeho, co máme, i když toho není moc. Opravdové bohatství není o tom, co máme na účtu.

Neplýtvejme, děkujme, buďme vděční. Pokud se chceme obohatit, obohacujme svůj vnitřní svět.

Věříte v zákon přitažlivosti? Už jste si ověřili, jak vám funguje síla myšlenky? Na dálkových trasách platí heslo trail provides. Když něco potřebuji, cesta to zařídí. Zlomila se mi treková hůlka? Brzy nějakou najdu. Chybí mi dost akutně voda? Uprostřed ničeho najdu obchod nebo pitný pramen.

První noc jedna Němka nám všem na pokoji vyprávěla, jak moc tohle všechno funguje a že magic really happens. Vyprávěla, jak už během prvního dne vždy objevila vodu, jídlo nebo záchod vždy, když to nejvíce potřebovala. Přesně v pravou chvíli. Myslela na to, jak by si chtěla umýt vlasy a chvíli na to uprostřed malé vesničky narazila na kadeřnictví. Mně celou cestu zněla v uších její slova o tom, jak si přitahujeme lidi. Chceš jít sám? Půjdeš sám. Chceš jít ve skupině? Lidé si k tobě najdou cestu a půjdeš přesně s tím, kdo ti sedne. Trail provides nejen vodu a jídlo a záchod, ale i lidi a zážitky.

Mně se toho po cestě splnilo mnoho. Jednu scénu ale z hlavy nikdy nevymažu. Den před svou nejdelší plánovanou trasou, cca 45 km, jsem studovala mapu a rozhodovala se mezi dvěma trasami. Mapy jsem po nějaké době zavřela, protože hlídat na 45 kilometrech jedinou odbočku, po které bych sešla na vytouženou stezku podél vody, se mi nechtělo. A tak jsem druhý den prostě vyrazila podle tradičních žlutých šipek. Někdy po 20. kilometru jsem dorazila do malého městečka, kde u kostela zrovna připravovali židle na víkendovou akci. Místo se uklízelo a sekala se tráva. Před kostelem byl hezký altán s mnoha lavičkami, kde jsem si už potřebovala sednout. Najednou ke mně přišel muž ve žluté vestě, který tam před chvílí nosil židle. Anglicky uměl jen pár slov. Zničehonic řekl, že mám přejít silnici a pokračovat úzkou ulicí směrem dolů, že tam je mnohem lepší cesta, která se mi bude líbit. Bylo to na druhou stranu od mé trasy, kam ukazovaly žluté šipky. Vydala jsem se jeho směrem a když jsem otevřela mapy, zjistila jsem, že mě poslal přesně tou uličkou, na kterou jsem se den předem dívala do map. Tou, která mi zpříjemnila cestu. Tou, kterou jsem od předchozího večera ignorovala a na kterou mě poslal chlápek, kterého jsem nikdy v životě neviděla, který ani pořádně neuměl anglicky a který přišel přesně v ten pravý okamžik.

Podobná věc se mi stala ještě jednou, ale to už mě ani nepřekvapilo. Díky téhle trail magic jsem našla lavičky, které jsem si přesně vysnila, sehnala všechno, co jsem potřebovala, stihla dřívější letadlo a plno dalších maličkostí. A stačilo si prostě jen správně přát. Nechat vše plynout.

Pokud něco skutečně chceme, najde si to k nám cestu.

Čím více necháte věci plynou, tím více se dostanete do přítomného okamžiku. Z toho nás nás nejčastěji vytrhávají myšlenky a domněnky, co by, kdyby....Mně jich po prvních krocích na cestě napadalo celkem dost...

• Proč to vůbec dělám?!

• Zvládnu to?

• Je vedro.

• Je zima.

• Co když mě bude něco bolet?

• Co když se ztratím?

• Co když mi uletí letadlo?

• Co když nenajdu ubytování?

• Co když mi někdo ukradne krosnu?

• Vždycky se na to můžu vykašlat.

• Teď jsem mohla sedět doma u Netflixu.

• Bude ta krosna někdy lehčí?

• Je začátek července, za chvíli končí prázdniny, neeeeeeeeee!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Pár kroků a už byla hlava plná myšlenek místo toho, aby si užívala nádhernou cestu podél oceánu. V hlavě si běžně vytváříme domněnky a zbytečně tak sami sebe strašíme. Naše nejhorší scénáře se ve skutečnosti nikdy nevyplní. Jen se těmi myšlenkami stresujeme a kazíme si zážitek. Prostě teď a tady jdu, je hezky, nic mi nikdo nedělá. Proč se užírat tím, co se může stát, ale stejně se nestane. (Kromě bolesti nohou, ta se děje vždycky.) Každá má strašidelná hrozba, stupidní otázka nebo domněnka přitom měly jednoduché řešení....

-> Protože chceš?

-> Jo.

-> V létě bývá vedro.

-> Tak přidej.

-> Bolet tě bude všechno a už brzy. (Potvrzeno, záda začala bolet asi 5 minut po téhle myšlence, nohy asi 3 minuty nato.)

-> Máš mapy.

-> Tak poletíš jiným.

-> Tak budeš spát venku.

-> Holčičko, tohle monstrum ti nikdo krást nebude, to by byl sebevrah.

-> Můžeš. Ale proč bys to dělala?!

-> Doma u Netflixu sedíš pořád. Nemel a šlapej.

-> Bude. Až ji někde zapomeneš nebo ti ji ukradnou.

-> Bez komentáře.

Důležitou lekcí bylo připomenutí, že věci prostě jsou. My lidi máme tendenci pořád něco hodnotit. Je to dobré, je to špatné, je to trapné, je to takové a takové. Zbytečně se tím stresujeme. Je mi jasné, že ještě před pár lety bych následující situaci:

... Je krátce po poledni, slunce svítí tak, že se mi lepí asfalt k botám. Teplota ve Španělsku podle české aplikace asi 35 stupňů ve stínu. Jdu podél rušné silnice. Dochází voda. Nevím, jak dlouho ještě půjdu, než dorazím k nějakému stínu a pití....

Interpretovala v hlavě asi nějak takhle:

...Ježišmarjáááá, takový vedro, dochází pití, to budu určitě dehydratovaná, to slunce praží, budu úplně spálená, jakej je rozdíl mezi úpalem a úžehem? Budu určitě zvracet, ježiš, to bude tak trapný, celou noc mi bude blbě, sakra, jak mám zítra jít, když se vůbec nevyspím. A může se na úpal umřít? Co když mě okradou a nebudu mít doklady a nebudou moct zavolat domů, že jsem mrtvá?!!!...

Přitom to jsou jen domněnky a teď už o věcech přemýšlím jinak...

...hmmm, je teplo, to se dalo čekat. Co je tohle za strom? To jsem nikdy neviděla. A takhle u silnice. Jé, hele, takový auto máme doma. Ta barva je stejně ale pěkná. Raz dva, running up that hill...tududuuuu...deal with God...tututududutu....

A výsledek? Ani v jednom z uvedených případů neumřela. Ten druhý scénář ji ale nenechal zestárnout o 5 let a nezadělal na infarkt. Jen řekněte, není osvobozující jen tak jít s čistou hlavou, vnímat prostředí kolem sebe a nenervovat se tím, co by se mohlo stát? Mám totiž takovou zkušenost. Když mrzne, mám mokré boty a říkám si, že nastydnu od nohou a budu určitě nemocná, tak na 99 % budu. Proto si takové věci už neříkám a od té doby nejsem skoro vůbec nemocná.

To, že věci prostě jen jsou, a my z nich děláme dobré nebo špatné, mi ještě připomíná takové podobenství o Portugalcích na pláži. Je vedro, modro, slunce praží. Portugalci jsou na pláži. Je stěží dvacet stupňů, zataženo, mlha, mrholí, vlastně není vidět na krok. Portugalci na jsou na pláži. Jak mlha ustupuje, pomalu se objevují těla v plavkách na ručnících a lehátkách, která do té doby nebyla vidět. Jasně, mohli sedět doma u televize s lahváčem v ruce a stěžovat si, jak je to počasí nanic, že chtěli jít na pláž, ale takhle musí dřepět doma. Mohli. Nebo to taky nemuseli vůbec hodnotit, prostě se sbalili a vyrazili. Je jen na nás, jak se na věci díváme. Nic není jen černé, nebo bílé. Jen jen krásné a ošklivé počasí. A ideální čas na pláž? Vždycky!

Některé lekce člověk poměrně rychle zapomene. Je dobré si je proto neustále připomínat. Často se mi stává, že shazuji to, co se povedlo, protože to přece nic nebylo, někdo totiž udělal víc, ušel víc, získal víc. Nejtěžší je si připomínat, že se můžu pochválit i přesto, že někdo byl rychlejší, že šel těžší nebo delší trasu. Pořád:

• jsem ušla o 270 km za osm dní více, než kdybych seděla doma na zadku,

• jsem si ověřila, že se o sebe dokážu postarat,

• když se ztratím, tak se zase najdu,

• umím si zařídit vše, co potřebuji,

• zvládám se pohybovat mimo komfortní zónu tak, že si to vlastně užívám.

Nesnižovat svůj úspěch je stejně důležité jako respekt. Nejen vůči okolí, ale je důležité respektovat i:

• sebe a svoje úspěchy - neporovnávám se s ostatními, ale jen se sebou. A projít nebo projít Camino je celkem rozdíl.

• svoje tělo - hlava by sice chtěla ujít bez bolesti padesát kilometrů denně, tělo to ale vidí na polovinu. Hlava by měla poslouchat tělo. Není fér ho týrat kilometry navíc, stejně jako není fér ho mučit v posilovně, odpírat mu jídlo nebo čerstvý vzduch. Tělo pro nás dělá každou vteřinu miliony, možná miliardy úkonů jen proto, abychom se mohli znovu nadechnout, měli bychom si ho proto skutečně vážit a pečovat o něj.

• přírodu - je tu pro nás a my ji soustavně ubližujeme. Příroda nám dává život, dává nám prostor na dobití baterek, z výletů si odnášíme krásné vzpomínky, zlepšuje nám fyzičku, uklidňuje nás a čistí nám hlavu. Proč v ní tedy odhazujeme odpadky, šlapeme tam, kam nemáme, kácíme, drancujeme? Respektujme to, co tu bylo tisíce let před námi a žijme v souladu s přírodou.

Znát své limity je důležité, ale někdy není od věci je zkusit překonat. Pokud mi to neublíží. Od doby, kdy jsem před lety vzdala závod na 100 km v horách, jsem zjistila, jak jednoduché je věci vzdávat. Nechce se ti? Tak to nedělej. Tenkrát jsem si připadala jako největší looser, ale vlastně mi vyhovovalo, jak je jednoduché se vzdát. Nemusíme se do ničeho nutit. Jasně, že ne. Ale dokážeme se v životě posunout, když občas nevykročíme ze své komfortní zóny? Pro někoho to může být závod na 50 km, pro někoho zavolat k doktorovi, někomu stačí zeptat se na čas, když se mu vybije mobil, někdo potřebuje seskok padákem. Není slabost občas něco vzdát. Možná je to v tu chvíli to jediné správné rozhodnutí. Možná to naše tělo prostě potřebuje. Neměl by se z toho ale stát jen pohodlný zvyk, který nás postupně zleniví tak, že už ani nebude co vzdávat...

Vzdát se není slabost, ale vše vzdávat bez boje není hrdinství

Nakonec je stejně nejdůležitější jen být a užívat si všechny možnosti, které máme. Na amerických stezkách dlouhých i tisíce kilometrů platí heslo, které jsem si převzala jako takové životní moudro. Hike your own hike. Ideální překlad asi neexistuje, proto si to kombinuji jako takové starej se o sebe a jaký si to uděláš, takový to máš. Když si to uděláš hezký, budeš to mít hezký. Když chceš jít denně 35 km, tak je běž, ale nesměj se nikomu, kdo si chce jít v klidu 15. Stejně když ty si jdeš na pohodu, neříkej, že ti, co jsou mnohem rychlejší, jsou blázni.

Když se všichni chtějí bavit v hospodě, dát si drink...nebo čtyři, ale ty už po denní náloži kilometrů a vedra chceš jen tiše umírat v posteli, proč ne, ty rozhoduješ.

Když chceš po cestě každých deset minut sedět, kde to jde, protože ti hoří spodky nohou, proč ne, jsou to tvoje nohy a ty rozhoduješ.

Když si někdo zaplatí službu, která převáží krosny z ubytování do ubytování tak, abys mohl jít jen s malým batůžkem a svačinkou, proč ne, jen ty rozhoduješ. Třeba je to jediná možnost pro nějakou babičku nebo dědečka, kterým už fyzička úplně neslouží, jak podniknout tuhle náročnou, ale krásnou cestu.

A když máš svědomí na to, aby sis někde naskočil na vlak a dojel si pod katedrálu, proč ne, ty k tomu asi máš svoje důvody a ty se rozhoduješ za sebe a svoje svědomí.

Jen my rozhodujeme o tom, jaké něco bude. Jen ty víš, co děláš a proč to děláš. Jen ty víš, jaká má být tvá cesta a co od ní potřebuješ. Jen ty, a nikdo jiný.

Camino je krásný zážitek, který toho každému hodně dá. Nohy přestanou bolet rychle, puchýře se zahojí, dokonce i bolavá záda se umoudří. Zážitky ale zůstanou už napořád...

#camino #santiagodecompostela #travelling #traveling #cestování #hike #cestovani #hikeyourownhike #kouč #kouc #koucink #cestajecil #spain #portugal #caminoportugese #svatojakubskacesta #svatojakubskapout