.png){kind=small}
"Hele, ale jednou bysme to Camino jít mohli, že jo?" zeptala jsem se jeden červnový den cestou autem svého manžela.
"Jo, to bysme asi mohli zvládnout. Ale musím trochu trénovat."
Trénink jsme nestihli. Asi čtrnáct dní nato už jsem totiž v e-mailu měla letenky. Ukázalo se, že pokud něco opravdu chceš, celý Vesmír se skutečně spojí, abys to mohl uskutečnit. A tak prvotní myšlenku A proč bych vlastně nemohla vyrazit na Camino teď a sama? a nákup letenek dělilo jen pár hodin. Zvláštní je, že vlastně ani nevím, kde se ta myšlenka vzala. Jak se zničehonic vynořila, už nešla potlačit. A bylo rozhodnuto. Jdu.
Naplánovat si Camino není nic těžkého. Všude je spousta informací, podcastů, videí, insta příspěvků, facebookových skupin...Jste tam už dávno předtím, než vůbec opustíte teplo domova. Někdo jde několik týdnů, já si zvolila lákavě vypadající cestu částečně podél Atlantického oceánu z Porta. Trasa neměří ani 300 km. To se dá zvládnout za dny, nikoliv týdny.
Byl to velký zážitek a pořád nemůžu uvěřit tomu, že už je to více než měsíc, kdy jsem vyrazila na cestu. Protože to pro mě nebyl jen takový výlet s mnoha kilometry v nohách, ale snažila jsem se také o nějaký duchovní přesah, rozdělila jsem Camino článek do tří částí. Tohle je ta obecná, okecávací. Za pár dní vyjde ta duchovnější, s lekcemi, které mi cesta dala, co mě naučila, a poslední část bude formou Q&A - otázky a odpovědi.
DVA DNY V PORTU
Do Portugalska jsem se chtěla podívat dlouho. Od té doby, co se tam v roce 2004 hrálo mistrovství Evropy ve fotbale a já ještě měla ráda fotbal. O Portugalsku a všech městech, kde se hrálo, jsem věděla všechno. Znala jsem jejich hymnu a jejich řeč mi přišla vtipná. Byla jsem ještě na základce, nechápala jsem koncept cestování, ale věděla jsem, že se tam jednou podívám.
A tak jsem o mnoho, mnoho, mnoho let později nastoupila v Praze do letadla směr Porto. To mě překvapilo. Milí lidé, všude čisto, hodně, ale hodně větrno. Aby ne, když zrovna stojíme u Atlantiku, že?! V portské katedrále jsem si vyzvedla kredenciál, do kterého poutníci na cestě sbírají razítka. Dvě eura a měla jsem ho v ruce. Z nádvoří před katedrálou je krásný výhled na město. Stačí sejít mnoho výškových metrů krásnými barevnými uličkami a ocitnete se u řeky, kde to pulzuje, restaurace a kavárny napěchované lidmi, za odměnu se můžete kochat mostem, který projektoval pan Eiffel a který skutečně jisté prvky Eiffelovky nese. Čtyři slova: Porto doporučuji všemi deseti!
DEN 1 - 1. července
25 km - Porto - Vila do Conde
U Atlantiku na pláži stojí malá, ale důležitá budova. Pro poutníky směřující z Porta druhá nejdůležitější. Pilgrim centrum. Dostala jsem odznak, mapu, první razítko, ztratila kredenciál, ještě než jsem vyšla, našla kredenciál, který jsem měla celou dobu u sebe v kapse, a nakonec konečně vyrazila po žluté mušli a šipce. Cestou jsem si ještě pořídila zcela nezbytnou mušli hřebenatky, připnula ji na batoh, zjistila, že Portugalci jsou vážně milí, dokonce i velmi staré babičky ve velmi podezřelých trafikách s velmi dobrou angličtinou. Bom Caminho!
A pak to přišlo, napojila jsem se konečně na skvělou, úžasnou boží cestu vážně podél oceánu, která byla suverénně tou nejkrásnější částí celé cesty. Kdybych věděla, jak brzy skončí, nikdy bych se odtamtud nehnula. Ten den ale nekončila, a tak jsem si jen vesele vyšlapovala, nic mě ještě nebolelo, moje osmikilová krosna, nejlepší kamarádka na cestě, mě vůbec netlačila a já se usmívala jako blbeček a pořád si opakovala tady a teď, chápeš, že jsi v Portu, že jdeš Camino?!!!!!
DEN 2 - 2. července
27 km - Vila do Conde - Esposende
První noc jsem spala v hostelu, který zvenku vypadal jako hodně vážené muzeum, zevnitř trochu jako nová budova Technické univerzity v Liberci. Kromě úžasu nad tím, kde budu spát, přišlo také na první velká seznamování s lidmi z různých koutů světa. A hlavně Němci, kterých je na Caminu snad více než Portugalců v Portugalsku. Některá jejich slova a příběhy mi hrály hlavou celou cestu, ale o těch ještě později.
Druhý den přišlo také velké portugalské odhalení. Oni Portugalci moc neřeší počasí. Když bylo třicet stupňů a ani mráček, na pláži jsem je čekala. V osmnácti stupních, mlze a mrholení už ne. Mýlka. Jak začala postupně mizet mlha, začaly se na plážích objevovat postavy, které připomínaly lidi. Jak mlha slábla, začalo jich přibývat. Prostě se ráno vydali na pláž a bylo jim jedno, jak venku je. Udělalo mi to radost. Není špatné počasí. Je jen špatně oblečený člověk. A plavky se prostě hodí do každého počasí!
DEN 3 - 3. července
36 km - Esposende - Viana do Castelo
Během druhé noci v Esposende jsem zjistila, že nebyl dobrý nápad pustit si před odjezdem dvakrát prvních sedm dílů poslední série Stranger Things. Občas se totiž na Caminu objeví učitelky z Německa, které mají báječné nápady. Třeba prozkoumat sklep a půdu v celkem strašidelném domě, kde ten den spíme. Otevřít všechny dveře a prolézt každý kout. Vecna se naštěstí nikde neobjevil, zato společenská místnost s kulečníkem ano. Brzké vstávání další ráno bylo nejisté.
Přesto se povedlo. Krásné ráno plné svěžího vzduchu, radosti a sucha trvalo přesně 35 minut. Pak ji zčeřila průtrž mračen a bouřka, která trvala déle než hodinu. Občas to udeřilo tak blízko, že jsem se vážně lekla, až jsem nadskočila i se svojí skoro lehkou krosnou. Ale jak se říká, žádná bouřka netrvá věčně, a tak byl zbytek dne pak už jen zalitý sluncem. Poprvé se také ve velkém změnila krajina, šlo se více lesem, který ničím nepřipomínal ten náš. Že jsem se na chvíli odklonila od svého milovaného oceánu jsem si všimla až zadlouho, takže jsem ani neměla čas truchlit. A i kdyby, konec dne by mi to vynahradil. Ukázalo se, že v obrovské vile, jejíž majitel už asi nebude muset nikdy pracovat, stejně jako jeho Porsche, budu ve velmi skromné místnosti pro 12 lidí sama, protože si na víkend pozval rodinu a svojí casu uzavřel. Jedinou booking rezervaci ale vzal. Mě. Díky za to.
DEN 4 - 4. července
45 km - Viana do Castelo - Sao Pedro
Ráno jsem zjistila, že na truchlení bylo brzy, oceán se opět ukázal v celé své kráse. Také tak máte rádi moře a oceány? Jen sedět na pláži a pozorovat vlny bych vydržela až do konce života. Jakmile jsem ale přešla most přes řeku Coura, byl konec. Oceán zmizel a já se více a více potápěla do vnitrozemí. Vesničky a malá města byly sice hezké, ale voda je voda. Ani Coura ji nenahradila. Trochu smrděla a vůbec nebyla průzračná.
Ten den mě také čekala do té doby nejdelší trasa. Proč si to rozdělit a jít dva dny, když se můžu mučit a proklínat se a jít jen jeden den? Já si nikdy neumím vybrat první variantu. Nebylo by to tak hrozné, kdybych se kvůli ubytování nemusela odpojit z cesty a nejít posledních pět kilometrů po rozpáleném asfaltu podél celkem rušné silnice. A kde sice podél cesty občas prodávali vodu, ale protože nikdo nerozuměl slovu water, více než dojít do cíle bylo náročné domluvit se. Ale aqua se našla a svět byl v pořádku.
27 km - Sao Pedro - O Porriño
Pátý den byl přelomový a velmi smutný. To si tak jdete po mostě, šlapete si jako čtyři předchozí dny, ale najednou se řeka pod vámi úplně změní, stromy na druhém břehu dostanou jinou barvu, cítíte se jako v jiném světě. Už nejste v Portugalsku. Jste ve Španělsku a vám se stýská. Portugalci jsou opravdu moc milí, celou cestu jejich zemí jsem ji i je obdivovala. Potěšilo mě, jak jsou pracovití, pořádní, nikde se neválely odpadky. Zanechali prostě dobrý dojem. Ale příchodem do Španělska jako by se něco změnilo.
Ten den se nezměnila jen země. Změnil se i čas a jak jsem byla více ve vnitrozemí, tak i teplota. Posledních několik kilometrů vedlo po rozpáleném asfaltu a betonu průmyslovou zónou, kde jezdil jeden kamion za druhým. Oficiální cesta s cedulkou easy. Medium vedlo krásným lesem a pár kopečky, to jsem zjistila ale až na konci. Nato, že to měl být nejklidnější, skoro nejkratší a nejodpočinkovější den, bylo to největší utrpení. Do albergue jsem nedokázala dojít v kuse ani poslední dva kilometry. Udělala jsem během nich mnoho zástávek. Podle map jsem byla asi 570 metrů od vchodu a přesto jsem nemohla pokračovat. Ještě pár minut předtím jsem byla rozhodnutá, že si někoho stopnu, že počkám na autobus, že končím, že tohle nemám zapotřebí. To bylo dno.
Pak jsem ale dorazila. A narazila, doslova, na nejmilejšího hostitele, který by se pro ubytované přetrhl. Sprcha a postel se záclonkou najednou vše špatné toho dne smazaly. Vše odpuštěno.
DEN 6 - 6. července
35 km - O Porriño - Pontevedra
Přes noc jsem si zvykla na Španělsko a už mi ani tolik nevadilo. A navíc. Narazila jsem konečně na osudový milník. Posledních 100 kilometrů. Cesta ke dvěma číslicím místo tří byla nekonečná a poslední kilometr před číslem 99 měřil určitě desetkrát více než měl. Přesto to tam padlo. 99 do cíle. Ne sto. Devadesát devět. To člověka docela nakopne. Cesta se klikatila různě, vinicemi, polem, lesem, po asfaltu...
DEN 7 - 7. července
43 km - Pontevedra - Padrón
Věděla jsem, že jestli chci mít hezký příchod poslední den do Santiaga a dorazit tam kolem poledne, kdy ještě nebudu polomrtvě jen plést nohama, měla bych pohnout a zopakovat si ještě jednu radostnou čtyřicítku. I když to bolelo hodně, lavičku jsem si dělala všude, kde se mi prostě chtělo sednout na zadek a umřít, nebylo to tak hrozné jako utrpení pátého dne. Vlastně v tom bylo něco hrozně zvláštního, protože jsem věděla, že jestli mě nepřejede auto, neroztrhá nějaký španělský...pes, nezakopnu a nezřítím se do propasti, i když nikde žádná nebyla, už zítra, zítra, jakože už další den, dojdu do cíle. Neuvěřitelné.
DEN 8 - 8. července
26 km - Padrón - Santiago de Compostela
V hostelech a albergues platí nepsané pravidlo, že se vždy ráno snažím nevzbudit ostatní. Někteří startují třeba už v pět ráno, aby šli za chladnějšího počasí, přes oběd někde přečkali a pak to navečer dotáhli. Mnoho lidí si ale dá v klidu snídani a pomalu vyrazí, přeci jen, celý den je čeká to stejné, jen jít. Poslední den bylo kolem šesté ráno a já byla předposlední, kdo z albergue vycházel. Cesta byla lemovaná poutníky. V šest ráno vedly cestou směr Santiago zástupy lidí. Kde tihle všichni byli předchozích sedm dní?!
Ranní městečko Padrón napěchované poutníky mělo své kouzlo. Slunce mělo do východu ještě dost času a na černé obloze svítila hvězda. Dokonce naším směrem. Pozorovala jsem obrys pohoří, za kterým se tvořila krásná oranžová linka právě vycházejícího slunce, nad tím svítila naše jediná hvězda, za kterou jsme směřovali. Bylo to asi poprvé, co jsem se dojala. Je to tady, poslední ráno. Zítra touhle dobou budu v letadle někde nad Francií.
Trasa nebyla dlouhá, byla to jedna z těch nejkratších, přesto mi nedala nic zadarmo. Poslední kilometry bolely jako nikdy. Když mě něco začne otravovat, začnu brblat a být naštvaná. Už to není jen paráda, posledních pět kilometrů, hele, už jsou vidět věže katedrály, kdepak. Je to nakvašený výraz a takový slovník, že ho nemůžeme publikovat ani po desáté večer. Od prvního dne jsem si občas představovala ten okamžik, kdy půjdu chladnou uličkou bájného Santiaga, pak zvednu hlavu a najednou tam bude. Katedrála. Cíl. Je to tam. Okamžik euforie. Až jsem tím sama sebe občas úplně dojala.
Ještěže jsem se pořádně dojala ráno u hvězdičky nad kopečkem. Příchod do Santiaga bolel. Ke katedrále vedlo ještě několik kilometrů rušným městem. Hlavní ulice byla plná obchodů, trochu kopec, pak park, ten ušel, ale koho by těsně před cílem zajímal park. Pak ten nejhorší možný scénář. Každá ulička vedoucí ke katedrále, k vysněnému místu, byla napěchovaná lidmi. Nebylo kam uhnout. Trochu mě napadalo, jestli bych do lidí nemohla píchat svými trekovými holemi, aby uhnuli. Dav se tlačil, mačkal a někteří lidé dokonce mají unikátní schopnost plést se. Stoupnou si doprostřed přelidněné ulice a v roztahané skupině tam jen tak postávají, pletou se a štvou mě, kterou bolí nohy a cíl pořád ne a ne přijít. A pak tadá. Tohle tadá si nezaslouží ani dvě dlouhá áá. Prostě ze strany přijdete k nějaké hezké budově, před kterou se všichni fotí, křičí, tancují, brečí. Já ne. Ani jedno. Jen si najdu chladné místo v podloubí, surově na zem hodím krosnu, pak sebe a pak dvě hodiny přemlouvám svoje nohy, aby už nebolely, že už to bude dobré. Už jsme skoro doma. Už je nebudu trápit. To byla lež.
Musely jsme se spolu, já a moje nohy, vrátit velký kus zpátky, dojít na nádraží, tam sedět na ledové, klimatizací vymražené podlaze, když došly sedačky, protože kdo by jezdil ze Santiaga vlakem, jen asi miliarda lidí. Naštěstí voda na nádražních záchodcích, lehce čisté oblečení vyprané na hostelu v Padrónu a studené pití udělaly své a dostavila se radost. Ta pokračovala i cestou vlakem do Madridu, na který jsem večer měla chvíli čas.
Seděla jsem u paláce, sledovala západ slunce, mluvila s bývalým mexickým velvyslancem (prý), který bydlel roky v Norsku (prý), přesídlil do Španělska a dvacet minut vyprávěl, jak jsou Norové uzavření, ale erotické pomůcky by na rozdíl od Mexikánců na ulici rozdávali. Zajímavý závěr tohoto putování. Pak už jen metro, poprvé za celou cestu vytáhnout spacák, který mi zabíral půl krosny, ustlat si uprostřed letiště, protože who cares, když mě bolí nohy a letadlo letí až za šest hodin. A najednou se objevila Praha, drcnutí na ranveji a celé tohle dobrodružství oficiálně skončilo.
Comments